Text (užitečný i pro nevěřící)...

1. Nutnost pozitivního pohledu na lidskou sexualitu

Bůh stvořil člověka i s jeho sexualitou. Sám Stvořitel nám dal tento zvláštní dar, jakým je mužské nebo ženské pohlaví. Kniha Geneze říká, že Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi(...). Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré (Gen 1, 27-28.31). Sexualita sama o sobě je tedy - v souladu se záměrem Stvořitele - velmi dobrá. Nemůžeme ji chápat jako něco "špatného, špinavého, nečistého". Vždyť je v úmyslu Božím. A musí být přijata člověkem jako dar, dar krásný a dobrý.

Dar sexuality však člověk nedostává v hotové a zralé podobě. Tento dar je zároveň naším úkolem. Naší povinností je ho opatrovat, rozvíjet ho k dobru vlastnímu i k dobru jiných. Lidská sexualita je zdrojem štěstí jen tehdy, je-li využívána v souladu se záměrem Stvořitele.

Sexuální výchova (sebe i jiných) nás má naučit dívat se na sexualitu pozitivně. Měli bychom se zbavovat nevraživého pohledu na tuto závažnou oblast lidského života. Nezřídka je totiž sexualita přijímána především jako sféra "nečistá", jako něco "zakázaného", co je třeba Bohu krást za cenu hříchu. Ve vědomí mnoha lidí existuje alternativa: odporovat Bohu a vyhledávat sexuální prožitky, nebo se Bohu podrobit a tlumit a ničit v sobě všechny sexuální pocity a touhy. Zdá se jim, že Bohu se radosti spojené s využitím lidské sexuality příčí; a co víc, že Bůh na příjemné zážitky spojené u člověka se sexualitou žárlí. A tak prožívají vlastní sexualitu často s těžkým pocitem viny. "Když je sex něco krásného, tak proč o něm dospělí tak neradi mluví?" – ptá se v anketě jeden mladý člověk. Bůh stvořil člověka s jeho sexualitou proto, aby - v rámci zákonů, které jsou do tohoto daru vepsány - ji využíval ke svému dobru a k dobru jiných.

Sexualita se totiž řídí určitými zákony. Povinností člověka je tyto zákony nejprve poznat, a pak se jim přizpůsobit. Pouze ten, kdo tyto zákony vepsané do lidské sexuality bere na vědomí, může ji plně a zrale využít. Sexualita není příležitostí k "lacinému" povyražení a zábavě. Nepřizpůsobení se zákonům, které v ní vládnou, je namířeno především nikoli proti Bohu, ale proti člověku samotnému. Zneužívání sexu, zvláště v závažných případech, je pramenem těžkých utrpení. Můžeme se o tom snadno přesvědčit, když sledujeme lidské tragédie a neštěstí.




2. Co je podstatou sexuality?

Samotné slovo sexualita ukazuje na prostý fakt, že jsme mužem nebo ženou. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil (Gen 1,27). Podstatou lidské sexuality je otevření se "druhému". Sexualita je právě místem, kde se otevíráme lásce: místem přijímání druhého a dávání sebe.

Nejde jen o otevření se muže ženě a ženy mužovi, ale jde o otevření se, které má obecnější rozměr - je to otevření se každé lásce. Podstata lidského pohlaví totiž daleko překračuje sexuální jednotu ženy a muže. Erotická jednota je pouze jedním ze způsobů jejího vyjádření. Realizuje se i v jiných rovinách: citové, intelektuální, duchovní. Na každé z těchto rovin se uskutečňuje dávání a přijímání lásky. Každá z nich je určena pohlavím, tím, jsme-li mužem, nebo ženou. Sexualita v užším smyslu dosahuje své hloubky teprve tehdy, když je jednota erotická připravena jednotou citovou a duchovní, když jí citová a duchovní jednota předcházejí. Křesťanská spiritualita, která má kořeny v bibli, se dívá na sexualitu člověka velmi kladně. Křesťan nemůže přijímat své tělo s jeho sexualitou především jako symbol lidské slabosti a nedokonalosti. "Tělo tím, že je nositelem sexuality, vyjadřuje povolání člověka ke vzájemnosti, to znamená k lásce a ke vzájemnému obdarovávání sebou samým. Tělo konečně vyzývá muže a ženu ke splnění jejich základního povolání, k plodnosti". (1)

Sexualita by se neměla chápat především jako oblast lidské nedokonalosti. Měli bychom ji přijmout jako bohatství, které člověku umožňuje vstoupit do vztahu s druhým: s člověkem i s Bohem. Křesťan má objevit sexualitu jako místo setkání, místo života. "Sexuální dynamika nás uschopňuje vyjít z vlastní izolace a otevřít se druhé osobě. Je to dynamika zaměřená ke komunikaci mezi lidmi" (W. Fijasskowski, K. Neugebauer, A. Stelmaszczyk, Nowe spojrzenie na erotyzm czessowieka). Je pravda, že lidská sexualita má svá omezení a že může být také příležitostí k selhání a ke hříchu. Avšak přehnané a jednostranné zdůrazňování její negativní stránky vede k nedocenění tohoto výjimečného Božího daru. Pohled na lidské tělo téměř výlučně v kategoriích nedokonalosti a nebezpečí hříchu, se kterým jsme se nezřídka setkávali v minulosti, vedl k negativnímu hodnocení sexuality jako takové. Byla tím ochuzena nejen sexualita, ale celá osobnost člověka.

Lidské tělo se svou pohlavností je místem vzájemného "odhalování osobnosti", místem nejhlubšího vzájemného poznání. Pomocí postojů, pohledů, slov, pomocí výrazu tváře nebo jiného tělesného gesta se člověk "odkrývá" druhému. Díky nim se mohou žena a muž “poznat”. Podle Božího záměru je erotické chování nejhlubším a nejangažovanějším způsobem, jak se žena a muž vzájemně objevují. Ve starších překladech bylo první sblížení muže a ženy, o kterém se bible zmiňuje, označeno jako "poznání". "Můžeme v tom vidět archaickou chudobu jazyka, kterému chybělo více výrazů pro vyjádření rozmanitých skutečností.

Nicméně je charakteristické, že situace, ve které se muž a jeho žena spojují tak těsně, že se stávají jedním tělem, byla označena jako poznání"(Jan Pavel II., Mužem a ženou je stvořil). Právě toto "vzájemné odhalení se", "vzájemné poznání" muže a ženy stává se zdrojem nového života.




3. Tři roviny lidské sexuality

Můžeme v podstatě mluvit o třech rovinách lidské sexuality. Jedním z jejích prvních projevů je touha "po druhém", "tíhnutí " k osobě opačného pohlaví, které se probouzí už v období dospívání. Chlapec zakouší potřebu citu a vyhledává dívku, a dívka má v sobě hlubokou potřebu být předmětem zájmu. Tato vzájemná touha po sobě, okouzlení, vzájemná přitažlivost, není ve své počáteční fázi ještě spojena s touhou po erotickém chování. V období dospívání chlapec zamilovaný do dívky na ni myslí, stýská se mu po ní, vyhledává kontakt s ní způsobem sexuálně nezištným. To platí zvláště v případě, kdy ještě není sexuálně probuzený předchozí sexuální zkušeností nebo autoerotikou. Tím spíše dívka zamilovaná do chlapce zprvu nehledá fyzické sexuální chování. Sexuální sféra v tomto období výrazně ustupuje do pozadí. Jde tu především o vzájemné "poznání" citové.

Toto první období vzájemné citové touhy po sobě, zamilování, je velmi důležité, protože v něm dochází k hlubokému provázání milostného citu se sexuálním chováním a k provázání sexuálního chování se vzájemnou odpovědností za sebe. Odpovědnost za druhého, to je zároveň odpovědnost za nový život. Právě láska a odpovědnost přikazují zamilovaným, aby s plným sexuálním soužitím vyčkali až do chvíle, kdy uzavřou trvalý svazek, manželství. Jedině manželství dává totiž skutečný pocit bezpečí všem: zamilovaným i jejich dítěti.

Samotné sexuální jednání, tělesné spojení, se jeví jako přirozený důsledek hluboké jednoty citové a duchovní. Vzájemná emocionální touha může být snadno ochuzena o svou hloubku a promarněna, dojde-li k předčasnému sexuálnímu styku. Od citového okouzlení přecházejí pak mladí lidé k okouzlení erotickému.

Druhý rozměr lidské sexuality, tělesné spojení, přichází jako přirozený doplněk rozměru prvního - plného spojení citového a duchovního. Působením sexuálního pudu se citová touha po druhém skutečně časem proměňuje v touhu po erotickém spojení. Erotický kontakt je pak vnímán jako projev vzájemného sdílení milostného citu. Erotika se stává "řečí", pomocí které si milující vyjadřují vzájemnou odevzdanost. U zralé sexuality však nedochází k egoistickému soustředění se na vlastní vnější pocity. Podstatou je intimní setkání. Sexuální soužití je důležitým doplňkem setkání citového a duchovního. Sexuální akt se pak stává symbolem opravdového vnitřního sjednocení (sr. Ef 5,31 ).

Třetím rozměrem lidské sexuality je zkušenost rodičovství: otcovství a mateřství. Láska se chce dávat. Se zralým sexuálním chováním se bezprostředně pojí předávání života. Sexualita, která k tomuto aspektu nepřihlíží, bude vždycky svým způsobem nezralá. "Tělo vyzývá muže a ženu ke splnění jejich základního poslání - k plodnosti" (Směrnice).

Každý mladý člověk by se měl na svou sexualitu dívat prizmatem těchto tří rozměrů: hlubokého spojení citového a duchovního, budoucího sexuálního jednání a odpovědného rodičovství. Proto také dospívání k plnému mužství a k plnému ženství je zároveň dospíváním k plné odpovědnosti za sebe i za druhého. Karel Meissner, známý lékař a řeholník, mladým lidem často opakuje: "Snaž se svou sexualitu ovládat tak, abys mohl svým dětem radit, aby jednaly tak, jak jednáš ty sám".




4. Základní rozdíly mezi sexualitou ženy a muže

Mluvíme-li o sexuálních otázkách, je třeba zdůrazňovat obrovský rozdíl v zájmu o sex u dívek a chlapců, žen a mužů. U děvčat se fyzický zájem o sex projevuje méně výrazně. Dívka, žena se více koncentruje na citové prožitky. Očekává nejprve zájem nikoli o sex jako takový, ale o sebe globálně. Očekává ochranu, starostlivost, pevnou oporu. Dívka neodděluje tak snadno tělesné projevy od milostného citu. Většinou spontánně spojuje všechna gesta a veškeré sexuální chování s citovým prožitkem. Sexuální chování přijímá především jako výraz hlubokého citového odevzdání. Právě dívka-žena může a má učit svého chlapce-muže spojovat erotiku s hlubokým prožitkem lásky. Není-li si dívka vědoma rozdílu v přístupu k sexuálním otázkám mezi mužem a ženou, může naivně považovat za "důkazy lásky" různé pokusy přemluvit ji k tělesným sexuálním projevům.

"Celá vnější stavba ženského těla, jeho specifický tvar (...) je v úzké spojitosti s mateřstvím. Bible s přímostí sobě vlastní oslavuje a uctívá po tolik staletí lůno, které Tě nosilo, a prsy, z kterých jsi pil (Lk 11,27)"(sr. Jan Pavel II., Mužem a ženou je stvořil). Křehkost, citlivost ženského těla už předem uschopňuje ženu ke splnění zvláštního úkolu, jakým je mateřství. S ohledem na tuto vznešenou roli se dívka, která dosahuje určité citové zralosti, cítí za kroky učiněné v oblasti tělesných sexuálních projevů odpovědnější, protože především ona ponese jejich následky. Zničený citový život ženy v důsledku neodpovědného sexuálního chování není ničím výjimečným.

Jistým nebezpečím ženské sexuality může být její sklon k citové panovačnosti. Žena, která neovládá své citové potřeby, se stává citově nenasytnou. "Při oslabení nebo úchylce ženského pohlavního pudu se tento pud mění v touhu druhého citově ovládat " (E. Fromm, Umění milovat). To může muže omezovat a být překážkou jeho svobodného jednání. Citová neukázněnost ženy-matky, která není uspokojena mužem-otcem, se často později přenáší na děti, zvláště na syna. "Jsme pak svědky tajného spiknutí mezi matkou a synem a vidíme, jak si navzájem pomáhají podvádět život. Kdo je tady vinen? Matka, nebo syn? Pravděpodobně mají vinu oba" (G. K. Jung, cit. K. Boczkowski, Homosexualita).

Citově nenasytná žena, která nemá dobrý kontakt se svým mužem a nekontroluje své emoce, může své děti milovat majetnickou láskou a omezovat je v jejich přivykání svobodě a užívání jí. Může významně ztížit nebo přímo znemožnit svým dětem odchod z domova, opuštění otce a matky, aby mohly začít bydlet se svou ženou, se svým mužem (sr. Gen 2,24).

Citová nenasytnost ženy, která má už odrostlé děti, se projevuje také v nadměrném zasahování do jejich manželského života. Matka, která si svou citovou neukázněnost neuvědomuje, může zcela nevědomky navodit specifickou rivalitu, "hru o muže", hru o syna. V citové nenasytnosti můžeme najít příčinu konfliktu mezi tchýní a snachou nebo zetěm. Tyto matky to dělají samozřejmě pod maskou starosti o "své dítě".

Celá psycho-fyzická struktura muže je zaměřena na tvorbu, aktivitu, dávání. "Mužská povaha se vyznačuje schopností pronikat a řídit, aktivitou, ukázněností, odvahou,"(E. Fromm, Umění milovat), "logickým myšlením a vynášením objektivních soudů, schopností duševní koncentrace, silou vůle, sebeovládáním" (Th. H. Van de Velde, Znechucení v manželství).

Sebeodevzdání v lásce je u muže jiné než u ženy. Hlavními vlastnostmi muže jsou cílevědomost, podnikavost, bojovnost. Proto také kladnou stránkou mužské sexuality je potřeba dávat se prostřednictvím práce, ochrany, činnosti ve prospěch ženy a dětí. Muž má silnou potřebu bránit slabší (děti, ženu), být oporou osobě, která se mu zcela svěřuje. V přítomnosti muže se žena a dítě cítí bezpečně. Muž-otec pomáhá dětem vyjít mezi jiné lidi, otevřít se světu.

Vzhledem k tomu, že je mužské “dávání” (sebeodevzdání) tak aktivní, hrozí mu povrchnost. "Nebezpečí se skrývá v nadsázce. Vede k případnému ztracení sebe sama v práci (...), k zanedbávání ženy, rodiny a jiných věcí" (Th. H. Van de Velde). Pocit síly se může změnit v používání síly a v násilí. V sexuální oblasti se to projevuje v “agresivním sexu”, kdy se tělesné sexuální projevy oddělují od prožitku lásky. "Jsou-li mužské charakterové rysy oslabeny, protože muž zůstal ve svém citovém vývoji dítětem, pokouší se kompenzovat si tento nedostatek zdůrazněním své mužské role výlučně v oblasti pohlavní. To je případ Dona Juana, který musí svou mužskou zdatnost dokazovat v oblasti sexu, poněvadž si není jist svou mužností, pokud jde o charakter"(E. Fromm, Umění milovat j. Takovým se může stát mužovo chování nejen v oblasti sexuální, ale chování vůbec. "Je-li míra ochromení mužnosti větší, stává se užití síly hlavní chorobnou náhražkou"(Tamtéž). Avšak právě sexuální jednání je zvláště vystaveno nebezpečí povrchnosti, odtržení od milostného citu, použití síly.

Toto oddělování tělesných projevů od lásky a dokazování své "mužské zdatnosti" prostřednictvím sexu činí muže nezodpovědným za ženu a za eventuální nový život. Proto by si také chlapci a mladí muži měli být vědomi nebezpečí, že ve svém sexuálním vývoji ustrnou na sexualitě primitivní, která hledá pouze potvrzení vlastní mužnosti. Takovéto chápání sexuality znemožňuje plné a zralé prožívání opravdové lásky. Láska se pojí s dáváním, s přítomností milované osoby, s obětavou péčí o milovaného člověka. Láska se také vyjadřuje v hlubokém pocitu úcty a v pocitu bezpečí. Sexuální chování, stejně tak u muže jako u ženy, má být právě výrazem a symbolem prožívané lásky a odpovědnosti.

Tento rozdíl v přístupu k sexualitě u mužů a u žen je bohatstvím člověka. Působí, že se muž a žena doplňují nejen tělesně, ale také duševně, citově a duchovně, a mohou se od sebe vzájemně hodně naučit. Očekává-li dívka ochranu, zájem, pak se u chlapce probouzí potřeba ochraňovat. Když žena hledá ochranu a oporu pro sebe a pro dítě, vyvolává to u muže potřebu bránit slabší. Je-li naopak muž náchylný oddělovat tělesné sexuální projevy od lásky, pak právě dívka ho může naučit tomu, že sexuální projev má být vždycky výrazem lásky a ohleduplnosti; má-li on při falešně chápané mužnosti tendenci chovat se brutálně, pak od dívky se může naučit jemnosti, citlivosti, laskavosti. Dívka může chlapci pomoci zbourat falešný mýtus mužnosti, který přikazuje být k dívkám tvrdý. Lev Tolstoj říká, že "nic není pro vývoj mladého muže tak potřebné jako přítomnost mladé ženy". Dívky mohou také chlapce učit umění vyjadřovat city. Tvrdost, hrubost mužovy psychiky se zjemňuje a "měkne" před citlivostí a jemností ženy.

Má-li nedospělý muž sklon chovat se brutálně a agresivně, pak nedospělá žena má zase sklon chovat se “hystericky a trpitelsky”. Tato nebezpečí v chování ženy a muže dokonale vyjadřuje obraz italského malíře Masaccia (15. stol.) "Vyhnání z ráje". Adam opouští brány ráje se skloněnou a zakrytou tváří plnou smutku, zoufalství a utajované agresivity. Právě tato "mužská" agrese, vyvolávající války, bývá příčinou destruktivních akcí, které často ničí výsledky práce celých národů, dosažené v průběhu dlouhých staletí. Eva naproti tomu vychází z ráje s křikem a bolestí viditelně demonstrovanou vzrušeným výrazem tváře. Na Evině tváři je patrné hysterické utrpení.

Žena se může od muže naučit určité rozhodnosti, ovládání citových potřeb, určité duševní síle, potřebě být oporou pro druhého, schopnosti snášet trochu samoty, kterou všichni potřebujeme. Může se od něho také naučit větší nezávislosti na vlastních citech.

Mnohé dívky často promarní šanci na zralou lidskou lásku tím, že při získávání chlapce pro sebe hystericky spěchají, a také tím, že dávají podněty k sexuálnímu soužití. Jestliže jedním z nejčastějších důvodů u nevydařených manželství a rodin bývá z mužovy strany řešení problémů (včetně problému soužití) "z pozice síly", pak ze strany ženy je tímto důvodem nejčastěji hysterie. "Hysterická povaha ženy věstí manželství neodvratnou záhubu"(Th.H. Van de Velde).




5. Plnost lásky

Vzájemné doplňování u chlapce a dívky, muže a ženy je Božím darem vepsaným do sexuality. Kniha Geneze říká: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil (Gen 1,27). Člověk je plně sebou teprve tehdy, když vstupuje do vztahu s druhým člověkem. Teprve ve vztahu vzájemného odevzdání se a lásky se stáváme “v plnosti lidmi”, stáváme se plně podobnými Bohu. Je-li láska muže oddělena od lásky ženy (a naopak), jde o lásku neúplnou. Muž a žena musí nejprve vzájemně "překročit hranici samoty" (Jan Pavel II., Muže a ženu je stvořil),aby se jejich vzájemné přiblížení stalo plnou láskou, která dává nový život. "Narození dítěte způsobí, že se muž a žena vzájemně poznají v tom třetím, který je z nich obou. Tak se manželská láska stává láskou rodičovskou, ale nejen samou skutečností vnějšího zrození, nýbrž především skrze věrné a vytrvalé svědectví vzájemné lásky, které vydávají dítěti po celý život. Dítě vychované znesvářenými rodiči, kteří žijí v určité vzájemné izolaci, nebo dítě vychované jen jedním z rodičů, bude vždycky zraněno v lásce. Bude mu totiž chybět vzor, jak lásku přijímat a dávat.

Boží láska je charakteristická tím, že je to láska v plnosti: láska otce i matky zároveň. V Boží lásce se spojuje neoblomnost a rozhodnost lásky otcovské s citovým teplem a něhou lásky mateřské. Tuto celistvost Boží lásky vyjádřil krásně Rembrandt obrazem "Marnotratný syn". Ruce, které klade otec na ramena svého syna, když ho přijímá zpět do otcovského domu, jsou dvě různé ruce: jedna dlaň je výrazně mužská, zatímco druhá - jemnější, křehčí, je dlaň ženy. Tento malířský symbol ukazuje, že Boží láska, která člověka přijímá, je láska integrovaná: silná, oporu skýtající láska otcovská - a zároveň něžná, citlivá a teplá láska mateřská.




6. Integrace sexuality

Sexualita, se kterou člověk přichází na svět, je ještě nezformovaná. Musí být teprve dotvářena a zároveň zapojena do celé osobnosti. Pro integraci, celistvost osobnosti je nutná i integrace sexuality.

První etapou formování zralé lidské sexuality, její integrace, je identifikace, sexuální totožnost. Dochází k ní při setkání se vzorem identifikace a spočívá především v bezpodmínečném přijetí nejen sexuální sféry, ale celé své osobnosti. Tak se spontánně rodí hluboké "emocionální přesvědčení" {současně v rovině vědomí i podvědomí), že "jsem muž" – “jsem žena”.

Druhým základním prvkem integrace sexuality, který se objevuje v období dospívání, je vědomý výběr sexuálního objektu. Pokud došlo v období předcházejícím dospívání k plné sexuální identifikaci, pak je volba sexuálního objektu (u chlapce volba dívky, u dívky volba chlapce) něčím spontánním a přirozeným. Obvykle se právě v období dospívání projeví, jak velké jsou nedostatky v sexuální identifikaci a jak přímo znemožňují normální volbu sexuálního objektu. Dalším základním prvkem integrace sexuality je spojení sexuální sféry se sférou citovou a duchovní.

Díky sexuální integraci může pohlaví zaujmout v životě člověka to místo, které mu patří s ohledem na Boží zákony do něho vepsané (zákony biologické, psychologické, duchovní), a s ohledem na volbu životního stavu. Potom není sexualita člověku ani bůžkem, kolem kterého se musí celý život točit, ale ani "ošklivou záležitostí", před kterou je třeba se neustále chránit. Sexualita zaujímá své "šesté místo" v lidském životě, místo přiznané jí Bohem v hierarchii Božích přikázání.

Integrace sexuality je pro mnohé mladé lidi procesem velmi obtížným. Především proto, že chybí jakákoli sexuální výchova. Jejich sexualita se od dětství často vyvíjí náhodně: prostřednictvím náhodně získaných informací, náhodných zkušeností a sexuálních prožitků. Celou sféru vlastního pohlaví, jeho funkce, jeho základní mechanismy odhaluje pak mladý člověk vskrytu a se strachem, často s velkým pocitem viny.

Bezděčná a přirozená vzpoura proti této atmosféře tabu přechází často do druhé krajnosti: do svérázné "sexuální revoluce". Sex se pak stává "nezávislým bůžkem", kterému se obětuje všecko. Obhajují se všecky nejprimitivnější a nejživelnější sexuální projevy. Dochází tak k procesu, který je protikladem integrace: k dezintegraci nejen sexuální, ale i osobnostní. Sex začíná fungovat jako "nezávislá síla", které je všechno podřízeno, i smysl vlastního a cizího života. Chceme-li se přesvědčit, jakou ničící silou je "prostopášný" a od celkového osobního života "izolovaný" sex, stačí nám i zběžný pohled na situace, do kterých se mnozí lidé dostali.

Integrace sexuality, se kterou může mladý člověk vědomě začít teprve v období dospívání, vyžaduje na jedné straně přiměřenou pomoc rodinného a výchovného prostředí, na druhé straně pak osobní angažovanost, úsilí a práci na sobě. Jestliže rodiče a vychovatelé mladému člověku tuto pomoc neposkytnou, a v takové situaci se nachází mnoho mladých lidí, pak by se měl cítit odpovědným sám za sebe a za vlastní integraci sexuality. Mladý člověk, který pozoruje život, se musí nejprve zbavit naivního názoru, že "může dělat cokoli si zamane,a nebude to mít větší vliv na jeho budoucnost"(J. Bilewicz, A jednak dziewictwo ma sens).

Máme-li rozumět svému chování, svým reakcím, sexuálním sklonům, musíme nejprve rozumět světu svých emocí. Citová oblast člověka je se sexualitou úzcé spojena. Emocionalita vnitřně konfliktní, nevyvážená, se projeví s největší pravděpodobností také nedostatkem rovnováhy v sexuálním chování. Nezralá emocionalita plodí obvykle nezralé sexuální chování.




7. Náležité docenění sexuální sféry v současnosti

Docenění lidské sexuality spočívá především v poznávání jejího pozitivního rozměru, v odklonu od špatné tradice, která chápe sexualitu téměř výlučně jako "nutné zlo" spojené s lidskou existencí. Docenit sexualitu také znamená uvědomit si, že je nejen místem, kde se dává nový život, ale také místem vzájemné lásky a odevzdání. Nový život se rodí ze vzájemné lásky a oddanosti. Sexuální chování v manželství není pouze ústupkem "hříšné přirozenosti člověka", ale je Bohem zamýšleno od chvíle stvoření.

Dnes se také mění mentalita žen a způsob, jakým s nimi muži jednají. Žena a muž mají sice plnit různé role a úkoly, ale mají stejná práva. Ke zralému využívání lidské sexuality je nutné vzájemné partnerství. Žena přestává být v manželství považována za předmět. Nejen muž má svá sexuální práva vůči ženě, ale také naopak. Právě díky ženě se může muž naučit náležitě ocenit celý svět lidských citů, které jsou nedílnou součástí sexuálního života člověka. Náležité docenění sexuality se tedy týká nejen samotné erotické sféry, ale také sféry citové, bez které erotika ztrácí svou schopnost sbližovat muže a ženu.

Docenění sexuality se však někdy zaměňuje za absolutizaci tělesné stránky sexuálních prožitků. Dnes se často mluví a píše o lidské sexualitě pouze v kategoriích tělesného chování a zkušeností. Mnoho knížek se sexuální tématikou se soustředúje výlučně na tělesnou stránku. Je to obrovské zjednodušení a ochuzení sexuality, které vede k egoismu a zasévá zkázu do vzájemných vztahů mužů a žen. Při tomto téměř biologickém přístupu je druhý člověk považován za předmět. Centrum sexuálního chování tvoří pouze pudová žádostivost a její ukojení.

Tělesné sexuální zkušenosti samy o sobě - bez zkušeností citových a bez duchovního podkladu - člověka zplaňují a činí ho vnitřně prázdným. "Sexuální zábavy" jsou z dlouhodobého hlediska vždycky hořké a končí bolestí. "Studený sex" lidi nejen nespojuje, ale právě naopak je od sebe vzdaluje a ještě více ochuzuje jejich citovou a duchovní sféru. "Izolovaný a absolutizovaný sex směřuje spíše k tomu, aby lásku, i erotickou, oslabil a lidi od sebe vzdálil"(J. Pieper, O missosci). Toto současné přecenění "chladného tělesného sexu" přineslo také rozvoj technik a metod sexuálního styku. Jejich velký počet měl sloužit k dosažení co největší sexuální rozkoše. Ve skutečnosti však vedou ke ztrátě toho, co je pro sexuální prožitek nejdůležitější - ke ztrátě spontánnosti. Přílišná koncentrace na sexuální techniky blokuje spontaneitu a tím i příjemný pocit při sexuálním styku. Podle mínění F. Arvezu, psychiatra a teologa, nebylo v dějinách nikdy tolik případů impotence jako právě dnes, kdy existuje tak velká uvolněnost a celá škála sexuálních technik. Pokus manipulovat sexualitu v protikladu ke spontánnosti sexuálních procesů přínáší zcela opačný výsledek, než byl zamýšlen. Přetechnizování této oblasti sexuálním prožitkům nepomáhá, ale přímo je brzdí.

K jakým absurdnostem může člověk dospět, když absolutizuje tělesný rozměr sexuality, o tom svědčí rada, kterou dává sportovcům jeden ze známých polských sexuologů. Před mnoha lety uveřejnil ve svátečním čísle týdeníku "Sport" článek pod titulem "Sex a sport". V tomto článku se zamýšlí nad tím, jaký má být sportovcův vztah k sexu. Především dokazuje, že pro psychické zdraví člověka angažovaného ve sportu je nutný pravidelný sexuální styk. Pokud jsou sportovci doma, nevidí žádný problém, protože mají své dívky. Problém vzniká, když polská reprezentace vyjíždí za hranice. Co dělat? Autor varuje před nahodilými kontakty, protože je možno se nakazit - dříve venerickými chorobami, dnes AIDS: Autora napadá jiné, “jednoduché" řešení: radí vozit s sebou figuriny z umělé hmoty.

Zralý přístup k sexuálním otázkám je vždycky spojen s prožitkem lásky a odpovědnosti. Zralá lidská sexualita je neoddělitelná od pocitu hlubokého vzájemného odevzdání se na citovém a duchovním základě. Tělesné spojení má být symbolem, "svátostí" citového a duchovního spojení. Proto také Kristus posvěcuje úplné spojení muže a ženy svátostí manželství.




POZNÁMKA
1 / Výchovné směrnice Kongregace pro katolickou výchovu se zaměřením na lidskou lásku - dále jen Směrnice


***

Obsah:

Integrace sexuality je nezbytným prvkem zralé lidské lásky.
(Úvod)

I. Pozitivní pohled na lidskou sexualitu
1. Nutnost pozitivního pohledu na lidskou sexualitu
2. Co je podstatou sexuality?
3. Tři roviny lidské sexuality
4. Základní rozdíly mezi sexualitou ženy a muže
5. Plnost lásky
6. Integrace sexuality
7. Náležité docenění sexuální sféry v současnosti

II. Spojení sexuality se světem citů
1. Spojení sexuality se světem citů
2. Citová zralost
3. Nikdo není dobrým soudcem ve vlastní při
4. Přesáhnout sebe sama
5. Úloha citů ve vztahu k Bohu

III. Sexuální vývoj dítěte před obdobím dospívání
1. Kdy začíná sexuální vývoj dítěte?
2. První sexuální identifikace - přechod od matky k otci
3. Výchova dítěte osamělou matkou
4. Mezi raným dětstvím a obdobím dospívání
5. Ochrana dítěte před sexuální depravací

IV. Sexuální vývoj v období dospívání
l. Období sexuálního dospívání
2. Zájem o sex
3. "Proč je třeba sexuální pud ovládat?"
4. Přijímání a dávání lásky
5. Vzpoura mladých lidí v období dospívání
6. Potřeba svobody u pubescentů
7. Potřeba úspěchu v pubertě
8. Čas zrodu velkých ideálů
9. Úloha období dospívání v lidském životě

V. Potřeba sexuální výchovy
l. Co je sexuální výchova?
2. První sexuální výchova
3. Konflikt dítěte s vlastním tělem
4. Účast na vlastním sexuálním dospívání
5. Sexuální výchova v naší době

VI. Sexuální výchova před obdobím dospívání
l. Úloha rodičů při sexuální výchově jejich dětí
2.Sexuální hry malých dětí
3. Předávání sexuálních informací dětem
4. Jak mluvit s dětmi o sexu?
5. Co dělat, když se dítě na sexuální záležitosti neptá?
6. Choulostivá situace

VII. Sexuální výchova v období dospívání
l. Příprava dítěte na období sexuálního dospívání
2. Hledání pomoci
3. Kdy končí sexuální výchova?
4. Obtíže rodičů při sexuální výchově dětí
5.Potíže dětí při rozhovorech o sexu s rodiči

VIII. Zájem o sex
l. Zájem o sex v období dospívání
2. "Čisté" a "nečisté" zájmy
3. Sféra poznamenaná strachem
4. "Zlatá střední cesta"
5. Pornografie na našem trhu
6. Vztah k tělu

IX. Některé emocionální mechanismy lidské sexuality
1. Neutíkat před svou sexualitou
2. Pocit viny a strachu v mechanismu sexuálního napětí
3. Dynamika sexuálního napětí
4. Otcovská a mateřská aktivita a aktivita erotická
5. Proč nás sexuální sféra přitahuje a zároveň v nás vzbuzuje strach?
6. Nadměrné požívání alkoholu a sexualita
7. Neslušné vtipy a smysl pro humor

X. Masturbace
l. Masturbace před obdobím dospívání
2. Masturbace v období dospívání
3. Rozpoznání morální odpovědnosti
4. Pomoc při masturbační krizi v období dospívání
5.Masturbace dospělých osob

XI. Mezilidské vztahy
l. Bezvýhradné přijetí
2. Přátelství
3. Může být přátelství nebezpečné?
4. Úloha přátelství v období dospívání
5. Erotická láska
a/ Čím se liší erotická láska od přátelství
b/ Erotická láska a láska ke všem lidem
c/ Láska k Bohu

XII. Homosexualita
l. Různé přístupy k homosexualitě
2. Individuální přístup k jednotlivým případům
3. Homosexualita skutečná a zdánlivá
4. Příčiny homosexuality
5. Hodnocení homosexuality
6.Jak zvládnout homosexuální sklony?

XIII. Emocionálně-sexuální traumata a jejich následky
l. Akceptace vlastního sexuálního vývoje
2. Sexuální traumata
3. Sexuální traumata je nutno léčit

XIV. Jak léčit sexuální traumata
I. Poskytování pomoci
2. Výchova svědomí
3. Sexuální traumata a odpuštění
4. Pomoc dětem-obětem sexuální depravace
5..Ježíš uzdravuje
Dopis příteli

XV. Výchova k manželství
I. Zralé a šťastné manželství
2.Lásky dospívajících
3.Nevyznaná láska
4. Přátelství mezi chlapcem a dívkou
5."Důkazy lásky"
6. Řeč těla
7. ,.Jsi jediným v mém životě"
8. Sexuální iniciace
9. Společné otevření se Boží lásce
10. Plodnost v manželské lásce
11. Plodnost náhodná a nechtěná

XVI. Celibát
1. Celibát a povolání k lásce
2. Samota v celibátě
3. Podstata výchovy k celibátu
4. Tvůrčí prožívání celibátu


***